Zanikleobceobjekty

Navigace

První zmínky o obci: 1187
Zánik obce:             1945
Nadmořská výška:    767m
Počet obyvatel/Počet domů: 550/80
GPS souřadnice:   50°6´6.76´´N  12°41´6.96´´E

Bývalá obec Vranov stála na náhorní planině kolem silnice z Rovné na Podstrání, v místech, kde nyní odbočuje zelená turistická značka ze silnice na polní cestu, k zemědělskému letišti.    
Pojmenována byla svými zakladateli, slovanskými osadníky, pravděpodobně podle staročeského jména Wran. Z názvu Wranow vycházel i pozdější německý název Frohnau.
První písemná zpráva o obci je z roku 1246, kdy král Václav I. propůjčil vranovský kostel řádu křižovníků s červenou hvězdou.
Podobně jako jiné obce Slavkovského lesa je i Vranov uveden v seznamu leuchtenberských lén. Tato bavorská šlechta propůjčila jednu jeho část svému sousedovi A. Plikovi, který sídlil na nedalekém, dnes již zcela zaniklém, hrádku Plikenštejn.
K Vranovu patřily ještě samoty Schramm, Steinmühle, Gaberlhauser a Am Bündl. Od roku 1542 až do konce 16. století patřil Vranov rodu Šliků, poté hejtmanovi loketského kraje Jobstu Thüsellovi z Daltic. V roce 1612 jej získali Štampachové, kteří však museli po roce 1628 opustit kvůli svému vyznání Čechy a tak ho prodali správci sokolovského panství. Tomu patřil až do poloviny 17. století, kdy ho koupil Adam Melchior z Mossernu.Ten ho v roce 1677 směnil s Nostici za jiné statky. V té době měl Vranov přibližně 60 domů. Nosticové Vranov vlastnili až do roku 1850, kdy se stává samostatnou obcí.
V roce 1840 zde bylo evidováno 531 obyvatel v 73 domech, na konci 19. století zde stálo dokonce 82 domů. Zhruba v této době ovšem rozkvět končí a obyvatel začíná ubývat. Většina lidí odchází za snadnějším živobytím do průmyslového Sokolova, či lázeňských měst. Přesto zde právě v této době, v roce 1891 vzniká zemědělské kasino a v roce 1893 je založen hudební a pěvecký spolek. Od roku 1896 fungovala v obci pošta a spolek dobrovolných hasičů, čítající 90 členů.
Na počátku 20. století je zde evidováno 362 obyvatel v 73 domech, v roce 1936 je to 327 obyvatel a v roce 1939 už jen 282 obyvatel.
K nejvýraznějšímu úbytku pak došlo po II. světové válce, kdy byla většina obyvatel německého původu odsunuta a jelikož již bylo zřejmé, že zde vznikne vojenský újezd, nebyl Vranov dosídlen českým obyvatelstvem.
Podobně jako tomu bylo jinde, dostala starobylá obec největší a poslední ránu po svém začlenění do vojenského újezdu Prameny v letech 1949 - 1954, kdy byla srovnána se zemí.
Nejvýznamnější památkou bývalé obce Vranov byl kostel svatého Jakuba Většího z 1. poloviny 13. století se zvonicí a dvěma velkými zvony. Na obraze na hlavním oltáři byl zachycen ukřižovaný Kristus se dvěma lotry. K vnitřnímu vybavení patřila i socha Panny Marie s Ježíškem v růžovém věnci, kde byly jednotlivé růžičky vytvořeny z větších a menších skleněných perel. Kostel byl ze dvou stran obklopen hřbitovem, v jeho blízkosti stávala fara a socha svatého Jana Nepomuckého. V centru obce byla škola, původně z roku 1811, později přestavovaná a v roce 1876 zvýšená o patro. U ní stál pomník obětem 1. světové války.
K nejznámějším rodákům patřil hudební pedagog a skladatel Josef Lugert (1841-1928), který působil jako profesor na konzervatoři v Praze a v roce 1876 se stal inspektorem státních hudebních škol. J. Lugert napsal několik hudebních učebnic, klavírní a komorní skladby, serenády a také symfonii.
Dalším významným rodákem z Vranova byl hoteliér Josef Hammerschmid, který po svém otci zdědil významný hotel "Stadt Weimar (Město Výmar)" v Mariánských Lázních (dnes Kavkaz). V tomto paláci obdivoval kdysi Goethe mladičkou Ulriku von Lewetzow, jež ho zdědila po smrti své matky.
Byl to právě vranovský rodák, kdo v tomto významném hotelu několikrát na přelomu 19. a 20. století hostil anglického krále Edwarda, který si jeho služby pochvaloval a štědře je platil.

Majetek, který v domech po původních majitelích zůstal, byl vydrancován ihned v poválečných letech. Zcela opuštěné domy byly opakovaně navštěvovány členy Rudých gard, kteří odnášeli veškeré cenné i běžné věci, které v domech objevili. Rozebrali vybavení do posledního kousku a v obci zanechali dokonale vyprázdněné domy. Jak řekl očitý svědek: „nezanechali ani prach na okenních římsách“. Když zde v roce 1948 – 50 několikrát přespávali členové dělostřeleckých jednotek, cvičící střelbu ve vojenském újezdu, nacházeli jen zcela holé zdi pomalu se rozpadajících domů. 
Vesnice, stejně jako nedaleká Čistá, byla cílem pro dělostřelecké jednotky, které jezdily do vojenského újezdu na výcvik. S každým dopadeným granátem tak docházelo k její totální likvidaci.  
Veškerá stavení se změnila v haldy kamení, z kterých trčely jen zoufalé zbytky zdí. Když armáda opouštěla v roce 1954 vojenský újezd, buldozery a těžká vojenská technika srovnala veškeré pozůstatky objektů, které z vesnice ještě zůstaly. 
Bujná okolní vegetace zachvátila veškeré prostory a proměnila ves v těžko prostupnou houštinu. Poškozený vodní systém způsobil zaplavení veškeré plochy vesnice spodní vodou a způsobil totální zamokření půdy.

Nafoceno: Březen 2016

Dnes celý prostor obce působí velmi neutěšeně a divoká příroda nekontrolovaně zachvacuje její zbytky. Mnoho lidí nezná přesně polohu vsi, a tak těmito nešťastnými místy projíždějí bez povšimnutí. Jen občasní hledači pokladů sem někdy zamíří, aby se po větší či menší námaze přesvědčili, že v těchto smutných místech již nic zajímavého není k nalezení. Přitom ten největší poklad je všude kolem nich.